Stále se přesvědčuji na sobě i na svých klientech, jak se na nás podepsalo dětství. Jak pár výroků, kritika a posměch ostatních v nás zanechaly pocit, že jsme špatní, že jsme hloupí. Když se to snažím s klienty rozebrat, co je to být hloupý, tak často ani neví, co si pod tím mají představit. Ale vědí, že to jsou oni, už se tak zaškatulkovali pod tento výraz na základě pár zkušeností a řečí ostatních, často spolužáků nebo sourozenců.
Máme na sebe přísná měřítka a jiná pravidla než pro ostatní. Když to udělají ostatní, tak ti hloupí nejsou, ale když to udělám já, tak já hloupý jsem. Celý život si potom na sebe nakládáme velkou zátěž a snažíme se to všechno zvládnout, ujistit se, že bez nás to nejde, že my jsme ti nepostradatelní. A přitom si tím jen sami dokazujeme, že jsme pro sebe dost chytří, že nejsme hloupí, protože se toho podvědomě bojíme a je nám to nepříjemné. Hledáme chyby u druhých, aby vynikla naše vlastní hodnota, děláme přesně to, co nám dělali ostatní a my to tak nesnášeli, ale děláme to trošku jiným způsobem, takže to nevidíme a možná někteří si to ani nikdy nepřipustíme...
Jak zamotaní někdy jsme. Ale když si to uvědomíme a zpracujeme, nastává úleva, změníme přesvědčení o sobě. Uvědomíme si, že v každém z nás je trochu hlupák, ale převažuje chytrý člověk a můžeme se považovat za chytré, i když chybujeme a občas se chováme jako hlupáci. I nejchytřejší člověk na světě se někdy bude chovat jako hlupák. Dovolme si udělat hloupost, ale vnitřně o své chytrosti už nepochybovat. Pro nás všechny je úlevný pocit být chytrý a udělat chybu, než být hloupý a nepostradatelný. Všichni jsme chytří a dokonalí takoví, jací jsme.